Dragoun

Na stolku nočním budík elektrický bije na poplach. Pod hrozbou biče léty mnohými muž vzdoru je zbaven, do latě postaven, k službě tak připraven.

Očista letmá, jídla poskrovnu, zbroj otlučenou praxí prověřenou navléká si brzy. Z věšáků jme pláty plechové, by utužil jimi tělo zchřadlé, by uchránil jej před ostrými zraky. Zbytky vlasů kryje přilbicí, opáše se kordem, pak do ruky násadu kopí svého vtiskne, vyzbrojen do boje razí do ulic.

Jakmile opustí vlastního bytu pohodlí, jak šelma ostražitě kráčí, na všechny strany se rozhlíží, vše hodnotí a nedá pokoje. Spěšně dorazí do stáje blízké, kde věrně čeká starý oř. Ti dva intimně se znají, dobře ví muž, kam zatlačit, kde uvolnit zas, tak do klusu se spolu dají, mezi dalšími se proplétají, míří na frontu.

Na tom místě, kde zvuky bojů první mírně doléhají, voják z černým zlatem koně živeného slézá. Připne jej, poplácá a víc se neohlídne již, neb bojiště je mu čím dál blíž a k zemi táhne srdce jeho krutá tíž, stále, stále níž, na hruď gestem chvatným vpisuje si kříž.

Na dvacet zim uběhlo, od doby kdy poprvé nohou svou zbrázdil zem zde na poli boha Marta. V ten čas byl mladý, mrštný, boje chtivý, nerozumný, teď s rozvahou a opatrný plní úděl přidělený.

***

Zas další den za zády, darmo mluvit. Moře krve, bláta, prachu, špíny, kdejakého svinstva a neméně šrámů, jak na těle, tak na duši.

Takto světem zbídačený opět stojí před svým prahem. Vchází dovnitř, dveře na petlici, na hodin pár zas smír.

Rutinu, jíž započal den, teď opakuje v sledu převráceném, až nakonec ulehá v lůžko chladné, dekou ovine si údy zvadlé. Zrakem přejíždí po místnosti lunou osvětlené, přemýšlí, že prostorná je příliš pro jeho tělo nepatrné. S tím odchází jistota bdění temnou branou v síně ponurého snění.

Tož jeden den i všechny další až do té doby, než stár a nemocen nad vzpomínkami šedavými čelo pokryté skvrnami jaterními svraští.

***

Bojovník chrabrý, jeden z mnoha,
bez odznaků a bez uznání,
v převleku člověka bez nadání.