až za kraj světa

Cítím, přitom jsem z kamene.
Žiju, jako bych nežila.
Jsem tady, jsem teď a v mysli pluji oblaky.
Odlétnout, vyleťet, roztáhnout křídla a přidat se k hejnům tažných ptáků.
Zapomenout na každodennost a zažít nečekané.
Vyrvat své tělo z všednosti dnů,
nechat se unášet a obdivovat dokonalost světa.

A teď se dostat do statiky dnů?
Nejde mi to strvat na místě a být šťastná,
Cítím se osamělá, opuštěná a postavená mimo světlo, mimo oblohu.
Hozená do přílišné reality, do skutečného, do mojeho
A nejraději bych utekla.

Až na kraj světa,
Tam kde není moje ale jejich.
Kde já jsem vetřelec a tvářím se lidsky a chápavě.
Nevím kde přespím další den,
Nevím, co mě čeká
A ta nevědomost je sladká.

Po ose dál k mléčné dráze a hluboko do vesmíru.
Vzít do u Kasiopei doprava, navštívím kyklopa a divoženky a možná se zastavím u Sirén, jen aby měly dobrou náladu, v mechové chaloupce mě zase pozvou na povidla a budeme si povídat o zahrádkaření.

Jsem cestovatelka, světoběžnice a netrápí mě linie reality.
Je to vlastně všechno špatně. Měla bych víc žít z toho co mám.
Jen to zatím ještě moc dobře neumím.