Tanečník

„Smím prosit?“ život se ptal,
na odpověď nečekal.
Uchopil ruku alabastrovou,
na parket táhne ji za sebou.

Vede a neohlíží se zpět.
Levou ruku v mou vplet,
pevně svírá útlý pas.
Každý krok odměřuje čas.

Nožky cupitají za ním,
přemýšlet sotva smím.
On zběsile uhání po parketu,
já za ním vlaji v bezmocném letu.

Hlava se motá ve víru piruet,
upadá k nohám z klopy květ.
Z opojného tance klesá k zemi
tělo znavené životními kreacemi.