Strom

Ty, jenž nížiny obýváš,
osudu navzdory přežíváš,
cizí jest ti hemžení lidský,
stál si tu a budeš stát vždycky.

Do nebes díváš se s nadějí,
že lidé jednou snad dospějí.
S letama přichází pod tvůj stín,
pod lístky šeptají lásku i splín.

Moudře pak větvemi pokýváš,
k nebi se s prosbou podíváš.
"Ó bože veliký, kdy přijde čas,
kdy lidé pochopí největší z krás?"

Přestože vidí co dělají,
slepí i nadále bývají.
A ty tu stojíš a vyprávíš,
nad tím vším moudře se ukláníš.