Bílá smrt

Ruce se chvějí ve spěchu,
mají už sílu muší,
nabíraj bělostnou smetanu,
pak hlouposti dělat musí.
S jedem horším než tetanus,
v srdci tě zrádný šíp ruší.

Co sis to proboha vymyslel,
vždyť takhle se přece nežije.
Zdalipak si vůbec pomyslel,
že zrádný šíp tě zabije.

Copak ten bělostný mesiáš,
myslíš že hlavu skloní,
starosti, trable, zahodí,
vyřeší, pomůže, pronic?

Jen černý anděl v jeho rouchu,
si pro tvou duši přichází.
Sevře tě dlaní, jako mouchu,
která mu život přináší.

Hrníčky s touhou lidí,
pod cenou ďáblům prodává,
neslyší, nevidí, necítí,
vždyť pro něj je to zábava.

Co říkaj iluze věrné,
když životem tě provází.
Opustí, nedají, nechtějí,
zmateně, jako vždy, stejně.
Nad ránem splašeně mizí,
v zrcadle je kdosi cizí.
...Bílá smrt přichází...

Uprostřed davu se potácíš,
v srdci máš výheň plamennou.
Naději doufám neztrácíš,
když hledíš tváří kamennou.

Nevidís, neslyšíš, nevnímáš,
okolí stejně jak včera.
Na svoje radosti vzpomínáš,
pozdě je! Běda!