To poslední...

Slunce prozáří tvůj závoj,
tvé unavené údy procitají,
ze starchu je nový náboj,
myšlenky se ti rozplétají.

Skrýváš svoji skutečnou tvář,
zaháníš sebe do rohu,
připadáš si jako proslulý lhář,
koho chceš po boku?

Cítíš se jako temný rytíř,
co skrývá dobrou duši,
až spadne poslední pranýřm,
pochopíš co chci říci.

Sundej přilbu osudu,
sesedni z plameného koně!
Vezmi poslední lopatu,
zakopej zbytek mučivého ohně!

Nadechni se a prozři,
pohleď na skutečný svět,
na tebe vzpomínají lotři,
pro tebe rozkvete růže květ.