Paní a labutě

Každé odpoledne seděla u stolu,
do novinového papíru balila svačinu.
Chystala se i se svačinou na vycházku,
a brala s sebou jen malou tašku na provázku.

Ta svačina nebyla pro ni,
ale labutím ji na břehu řeky dávala,
zbytky od snídaně, kterou sama sobě dělala.

Hlavu v šátku zavázanou,
ruce vrásčité jak suchá půda,
jedna bota s podrážkou mírně děravou
nasazená na nohu opuchlou, bolavou.

Vždy když labuťe krmila, smála se,
byla to její radost největší,
když mohla z rukou sypat kůrky chleba,
Pak chvíli odpočívat na lavičce bylo třeba
a dál zase chvíle krmení.

Nikdo si té paní nevšímal, nezdravil ji,
jen občas jedna malá holčička,
co oči měla jako dvě malé sluníčka,
na lavičku za paní si sedávala,
dokud její matka nepřišla
a z lavičky ji nesundala.

Ta paní nemluvila,
přece ale jako by řekla tisíce slov.
Dlouhých vět a silných příběhů plná byla,
ale jen labutím je povídala.

Bylo vidět, že život ji stále baví
a každý den má pro co žít,
že ráno, když se probudí,
těší se už na labutě,
jak s nim na lavičce posedí.

To co jinému by přišlo málo,
staré paní tak krásné se zdálo.
S labutěmi každý den byl lepší
protože stačí málo,
k tomu, aby slunce se jí ukázalo.