Vyznání

Letím, pluji Vesmírem do dálek na své záři
Radost prší mi ze srdce, ta spirála vší pomíjivosti
Vím a cítím, splývám a přehluboce žasnu
Proč? To ví jen rosa, co skápla mi tiše ze rtů
Je rudá a temná jako duše má, jež vzešla za úsvitu
Ale já nemám krapet strachu, překročím svůj stín
Stanu se věčnou a zrak tvůj ohromím

Budu tvou stálicí, co nikdy nevyhasne
Hvězdou, co padá, ale nikdy nedopadne
na tvé zmožené ruce chvějící se touhou.
Ne já nikdy, nikdy nebudu tvou, jsem volbou….
Otázkou i odpovědí, polož si mě na lůžko
z trní a bodláků, pak políbím tě na víčko.

Utíkám před tebou, neumím s lidmi žít
Nemohu o bolestných očích tvých po nocích snít
Neplač, vždyť tak to je a musí být,
Já teď pro další bytost musím spěšně posvítit.
Když brodí se temnotou a neví jak dál,
Kdo řekne neplač a povstaň, jsi mrzáků král?

Co na tom, že nemá vlasy, ruce, nohy?
Je náš, je vůdce, jenž nemá víc než vlohy
Být stvůrou, co musí lidem škodit, plenit
Chceš? Nechceš? Vybral sis, tak ber! A bez výhrady
Prý ne? Jen mlč, ty nejsi archanděl,
Jenž s rukou bílou perutí pošimrat by chtěl

Ne já krutá nejsem, jsem lítá saň a věř mi,
že beze mne nic nejsi, jen hovád bez hrdosti.
Jsem zlá říkáš? Och mýlíš se, mi srdce puká smutkem
Pro nikoho nejsem již vítaným tu druhem
Chci milovat jak slavík, co zemřel pro růžinu
Ale nikomu zde nedokáži dělat věrnou ženu

Jsem černá Luna, převozník, co zkrátil svoji loďku
Kdo zaveze teď mrtvou duši mou za řeku Styxu?
Z temnoty vše povstává, ze smrti vždycky zrodím se
…A nikdy nepřestanu věřit v pravé lásky puchýře
Budu černou paní tvou, křehkou vílou spanilou
Až za úsvitu ztratím se, bílá vločka na římse
V očích němých větu svou…..
…navždy miluji Tě