Pohovka

Jsem pohovka,
krásně hnědá, kožená,
lesknu se v bytě,
vždy v pokoji v koutě.

Nemám ráda velké lidi.
Když dosednou z výšky,
tak to bolí
a smějou se mi i dva stoly.

Nemám ráda lidi spocené,
kape na mě slaná voda,
celá mokrá pak jsem
mé kůže krásné je mokré škoda.

Užívám si chvíle slávy,
vím, že odezní,
kůže politá od hrnků kávy,
už vůbec pěkná není,
a pohled lidí na mě změní.

Jednou stejně odvezou mě,
vyhodí a zničí,
každá věc co patřila sem odejde
a najednou stane se ničí.