Jak zima

Smích není mým snem,
vždyť básníkem se cítím být,
jak duše ztracena uprostřed pouště,
já dlabu své nesmysly dále.

Jiskřivý pohled na duši všech duší,
a jsoucí jas uprostřed temnot,
kdy v zářivý bod obloha se vlní,
píseň písní se v jako jen mění.

Jen pár stanic dělíc svá těla,
od všech těch červů pozemských,
kdy v jabloň své já vrůst nechávám,
a polibek na rty roztouženě jen prchá.

Vždyť vím, že kurva ty nikdy nebudeš,
ale oči vždy říkají slova tolikrát jinačí,
a navždy svůj z posledních snů polyká,
kdy jaro vyjde jak zima v oděv oblečena…