Dialog se světem

Světe, chci přestat krákorat svá přání
už žádný schovávání hlavy do svých dlaní
žádný proudy kapek v dešti
protože já už prostě nechci

Haló! Ty světe pokřivených tvarů
Ty světe plnej hloupejch slov
říkáš zavládla mě pýcha
ale jenom ať si klidně dýchá
mám radost když máš zlost

Tak světe!! Tak se ukaž
chci vidět tvoji tvář
jak se směješ a jak šklebíš
pak se teprv začnu třást

Ty každodenní stropy a rvačky a spaní
boty toulavý i kořeny v zemi
a láska a sliby a krása
a zvratky a špína a spása
a já křičím z plných plic: Moje city nejsou nic?!

Co je to za podivnou hru
to není drama ani komedie
a já jsem jediný, kdo v ní žije

Nastane úvod (hloupá hra)
hlavní hrdina se zjeví
a bouře nevole – proč je tak obyčejný?!
proč není hezký, či není stvůra
proč není radost a noční můra

Vy světové!! Cožpak nevidíte co mi běhá kolem hlavy?
To jsou mé naděje starosti a plány
Oči se lesknou odrazem soli
a z nich lze přečíst vše co mě bolí

… a pak přijdou a ptají se:

Máš čistý svědomí?
-To nemá nikdo

Máš čistý uši?
-A hned mi zjihlo

Ty veliký světe, ty převeliký zmetku
za takovouhle hru ti dávám velkou pětku
tak dlouho si mě sral, tak dlouho si mě prudil
až nezbylo mi nic, a pak jsi jen nudil