polibek

neupínat se v posvátných přáních
nezpytovat předěly nestále svatých úkolů
do pasu ohnutý před trůny malomocných pánů
v obýváku se pstruhy na bledém koberci
metat dámu a k ránu shlédnout k rámu sousoší
které stávalo již dvacet let opuštěné na stráni
v níž se samo ztácelo bez ničeho a nechtělo se ti tam vcházet
házet na ostatní mohu co se mi zlíbí ale ty následky
v době poslední jsi celá zvážněla
poznávám to pode čela a vlasů kterými jsi házela
a docela venku na samém vrcholu nebe vidím hlavně v noci hvězdy plné moci
tím pádem se cosi otáčí proti mé vůli jinam
než jsem si léta myslíval
a se těšíval na vysněné stáří kdesi na okraji kraje ráje
jenž si na usměvy naivních hraje a zbytek do ledu vtaje...
na šalmaje na šalmaje kdosi na šalmaje mi hraje
a já stále tak nemocný že nedokáží dohlédnout ani na začátek smyslu se se svou povahou musím prodírat dál i když dál je pro mě ať již z rána nebo jak koliv jiný čas jen další možnost uchopit pevněji to co již léta držím zuby nehty stylem tak úporným že právě proto o tom mohu vědět mnohem míň než jsem kdy doufal