Žasnout nad včerejší krásou ticha

Žasnout nad včerejší krásou ticha

Odloučiti se od své pozemské bolesti
bez mysli
krajinou okolo řek
A po rozbouřené hladině radostně kráčel náš věrný přítel

Zapomínajíc žalostné mé minulé chyby
hledali jsme cestu do neznáma
Uprostřed jednoho maličkého snu
A našli

Všudypřítomné prameny
V lese, jenž se zcela rozplynul
Dotýkali se ty lidské ruce
i rty…

Krása?
Nořit se do smaragdové trávy a vydechnout
Mluvit obdivuhodně o stínech stromů
Já a můj pilgrim…

Večer nám odkryl svou hloubku
A v ten moment byla každá vteřina nekonečná
Touha
Omamoval mou duši
Beze slov
Zakosílalo srdce
Prý, že jsem nadpřirozená bytost
Ach… Ten všudypřítomný klid..

Pak napjal nebesa a do tváře padal náš déšť
V cárech tmy
Ukazujíc mi cestu zpátky do světa Tak se mi nechtělo!
Nezapomenu!
Jen jedna hvězda září nám na cestu

A příště i do dob, než - li od končin země vstane mlha

Říkej…