Zvony

Tam, kde prázdno vždy mělo být,
s větrem od Říma rozezněly se zvony,
prý o lásce spolu a společně můžeme snít,
o tvých bradavkách, lačně jak vinné hrozny.

V srdcích svých obětujíc sám v sebe,
zplodil spratka s názvem lásky bytí,
a počáteční báseň z rýmů tvých slz,
upletl při večerných hvězdách snění.

Pod vodou bez rušivých zvuků lodních šroubů
myšlenek na svatbu a to ne z nutnosti,
oddáváš se bezživotního žití,
pomalu modráš a plesnivíš z duší.

A právě přesně tam v tom místě,
které snad dalo by se tak popsat,
v bezvýslednou hudbu bez not,
rozezněly se zvony a pak přišla ona…

Láska? Smrt?