Upíří touha

Upíří touha

V bledém svitu měsíce,
Dívka na bílé posteli,
V bílém saténu leží.


V bledém svitu měsíce,
Muž v černém plášti,
Pohledem jí tam střeží.


Oči rudě zbarvené,
rty karmínové.
Pohled přes sklo
upírá a v něm odraz upíra.
Co jen ho za tím sklem drží?



Vždyť jen dívka jediná,
Bezmocná a křehká…
Co ho drží za prahem?
Proč už není mrtvá?


Svou touhu potlačit se snažil,
a však dovnitř vklouzne hned.
Ví, že lásku by hned zmařil,
kdyby okusil ten med.


Svou touhou zmítaný…
Svými pocity spoutaný…
Jí věnoval bolestný pohled.



Ona vzbudila se rázem,
On s úlekem se podíval,
a však výkřik žádný z
hrdla se jí nevydral.


On zděšeně jí pozoroval.
Ona vstala z postele,
On se strachem ustupoval a
Ona za ním směle.



Župánek svůj odložila.
On k ní vášní zmítaný.
Otočil se velmi ladně.
Stačil už krok jediný.


Ted‘ se vzlyky ozývají.
On nad bezvládným tělem pláče.
V její rudé krvi bezmocně rty máče.