Tlukot

Noc se snáší k zemi,
její rytmus udává vířící se prach.
Vždyť noc se snáší k zemi,
Tak nech se zmámit tóny poblouznění.

Znějí hořce, či sladce?
Nosí radost, či strach?
Tak dej se s námi do tance,
pravda je v temnotách.

Tak i jedna dívka,
točící se za Měsícem,
skončila v našich útrobách.

Do té chvíle chtěla se v náš závoj skrýt,
přece kde je tma, tam bude Měsíc dlít.
Zlákal ji jeho lesk i jeho třpyt.

Schoulila se v jeho náruč, však,
její srdce začlo stydnout, to mrazil ji jeho chlad.
Tu začala po Slunci se ptát.

Jenže nic.
Nic než ticho,
nic než strach.

Tu její oči spatří zlatý lesk.
Míhá se tam a sem.
A dutý zvuk doprovází jej.
*
Tik a tak,
trylkuje jako zlatý pták.
Ten zvuk letící vzduchem
rozbíjí mě, kámen, v prach.

Nepadám,
sevření je příliš pevné.
Král se ke mně sehne,
kolem hlavy úplňkový háv.

Jeho dlaň je příliš cizí,
příliš krásná.
Mě však jedna věc nad Slunce je jasná.

Tma padá,
i hvězdy blednou.
Už nechci jít cestou stejnou.

Paprsky za svítání
kladou své světlo k nohám mým.
Teď jak dím,
kyvadlo rytmus noci přebírá.

Už chlad ze mě padá,
už na chladná záda,
Slunce paprsky své skládá.

Tak nohy mé se rozběhnou,
Vždyť ráno, nový den,
zahnal noc, jámu bezednou.

Tak stébla trav,
šimrají má chodidla.
Tak vánek krade mi hlas.

Tak nechám svoje srdce bít,
jako v těch temnotách.
Ať kyvadlo života,
odvrácené jednou tak a jednou tak,
kloní se ke mně po obou stranách.

Ať jednou drží mě v náručí Slunce,
ať tehdy vede mé kroky,
Přímo do samotného konce,
Kdy budeme Měsíce otroky.

Teď zlatá záře
laská mé tváře,
tak nač spěchat.

Jednou, jako kytku do herbáře,
i nás vezme si smrt,
i náš, Měsíc, bude kat.

*
Pod chodidly jedné dívky,
víří se onen prach.
A ač tu byla jen chvíli,
poznala co je radost, co je strach.

Zakusila hořkost cíle,
radost cest.
Však díky své síle,
minul ji ten hořký trest.

Konečně našla sladkost,
v bezedných jámách ukrytou.
Vždyť každý, kdo se plahočí tmou,
jen čeká.
Až vysvitne Slunce, až byť jediný paprsek,
tam, zpět na Svět ho zláká.

Tak láme se květ všech těch rán.
Ruší noc, pluje k nám.
Teď vzhlédni blíž
až uvidíš,
jak němé kyvadlo, tiše
hroutí se v koutě
a nevydá jediný zvuk.

Tak čí tón,
jaký to hluk,
vzal Smrti další z dam.

Možná to byl jen odezvuk,
z teplé náruče,
v níž dívka se choulí.

Snad jedině on,
posílí tu vůli.

Tak šťastně žij
a nenech chlad,
dech ti brát.

Vždyť důvod máš,
tak se snaž!

Jinak budeš litovat,
když přijdeš o svůj sen,
až nebudeš jej moci žíti dál.

Vstoupíš tehdy vraty v krásný,
leč studený sál.
Jen neživý kámen
a pach mokré hlíny,
škádliti tě bude v nose.

Pak už Slunce nikdy nespatříš...