Lidské ptáče

Jedna žena – prý že matka,
zbavila se Jezulátka.
Hodila jej mezi smetí,
doma prý má plno dětí.

Bílý sníh se tiše snáší,
ztichly kroky i zpěv ptačí
a tam mezi smetím pláče –
zkřehlé, drobné lidské ptáče.

Mladá žena chodí venku,
zastaví se na chvilenku –
jaké divné zvuky slyší …
je to ptáče, nebo myši?

Její srdce se jen chvěje,
když lidské ptáče bere.
Hošíček je blízko smrti,
žena nesmí otáleti.

A tak honem, honem domů!
Je tam teplo, láska k tomu,
je tam klidné bezpečí
a laskavé náručí.

Za rok malý klouček cape…
„Kampak kráčíš, ty můj chlape?“
Ptá se šťastná maminka –
pyšná, hrdá na synka.