Nemířím nikam

Řítím se po cestě,
která nevede nikam.
Šla jsem pomalu,
teď však utíkám.
Chladná ke všem vzpomínkám.
Proč vlastně pořád někam pospíchám?

Jsem tím unavená,
zase jiná,
změněná..
Necítím rozedřená chodidla,
všechna bolest vybledla,
stejně jako má kůže..
barvou podobná květu bílé řůze..
a úsměv...
Neuvidíš v něm radosti záchvěv..

Od srdce se zasmát,
někomu tím radost udělat,
proč bych se měla starat,
když smutek umí jen brát,
ne dávat..
Vážně,
nenechám si vítr z plachet brát.

Začíná pršet,
asi,
déšť namočí mé dnes suché řasy.
Škoda.
Žádné slzy,
bylo jich už moc.
Ještě je brzy..

Proč ztrácet čas,
s někým,
kdo nestojí být okolo nás?
Nashle deprese,
tohle tělo už sílu ti nepřinese..

Procházím jinou čtvrtí města,
hledám cíl,
všude okna plná světla,
jsem tu zas o trochu dýl,
nesvítí asi jen jedno ze sta..
......
Holka,
sedí tam sama..
smutná..
možná kdysi nevěsta,

dobrou chuť, děvče..

už víš jak to chutná..

když smutek ukáže svá velká gesta...