Ach, jak dojemné...

Hladím nitky svého života,
a ptám se kolemjdoucích,
kým vlastně jsem.
Vetřelec, co do ucha šepotá,
svých pár kritických glos,
mě chytil za nártem.
A stahuje mě dolů a já letím,
a nebaví mě letět
a nebaví mě stát
hádat proč se slastným vypětím
s tebou beztak nesmím se milovat.

Jsem malá sterilní podložka,
na parapetu-světu laboratorním
nejsem taková ani nijaká
a o jakosti
ve své strnulosti sním.

Natuknout lehce, rozhýbat vlny,
dát tebe do pohybu vůči mně,
jsme pro sdílení nenarození
sami umřem nazí,
ach jak dojemné...