Chvíle po tom, co jsem ztratil lásku...

Chvíle po tom, co jsem ztratil lásku...

Všeho živého se hnusím,
ještě aby ne,
když toho tolik zkusím,
po cestě však furt dál musím,
přes hory, bažiny, moře i potoky,
plavím se životem s hloupými nároky,
prý s vysokou inteligencí,
zato s vzrůstající potencí,
nehoda má - život můj,
každým krokem,
blíže k cíli,
kosmos se mi zdá být čirý,
snad jak hladina jezera,
nebo jako zvuku prostá mezera,
jako momentální prázdno v té mé hlavě,
těch pár vteřin po popravě,
kterou učinila spousta můr,
kvůli jediné ale do srdce si vrazím kůl.
Bol co bol,
den co den,
v noci ve dne,
trápí mě ten sen,
sen o snu,
jak v bytovce jsem žil,
sen o snu,
jak já hlupák živořil,
dvořil jsem se virtuálním kráskám,
a své údy nastavoval denně nekonečným maskám,
maskám tvorů,
hnusem prosáklých,
těla z alkoholů,
lásky neznalých.
Bol co bol,
den co den,
ruce v kapsách,
žiji snem,
jen svým hloupým snem,
ve frontě na lásku,
ze které mě vyhodí,
jako z vlaku průvodčí,
z života Charón zprovodí...