Život

Zvonky štěstí dozvonily na hrobě,
kdy v radostné poznání zrodil syna,
který teď v ruce dýku do srdce svého
v hloubavý okamžik pomalu jen noří.

Jak dny procházely noci společně strávené,
kdy jak anděla naše křídla jsme spatřili,
a polnice v poslední soud zve nás k sobě,
kdy navzájem sobě hnusná slova říkali.

Noc blíží se k ráno probuzení mrtvolnému,
kdy tep přestane už navždy v srdcích být,
jak prorostlý plísní jenž životem se zve,
kdy lásku objímám a vzpomínky dávají co mají.

A k Vám, k Vám, Vám všem jen dopis píši,
pro sny, které mohly klidné být,
vždy, vždy, vždy když naše slova se zvedla,
a křik srdce v objetí stiskne naposledy.

Vím jaké to je, když žiletka do žíly se noří,
vím jaké to je, když v objetí lásky se usmívám,
vím jaké to je, když nenávidím své známé,
vím jaké to je, když potichu všichni umírají.

A tak v dálav, s Baudelairem a jeho Mrchou
dávám navždy snad už pokoj,
pro ty všechny, co v Kráse najdou tajuplný úběl,
a tím své já, které do nebe se jen povznese.

Navždy a skutečně navždy život je to jen to slovo,
které mohlo nás všechny rozdělit,
kdy v zrození své sny mohl jsem snít,
kdy v objetí své já pomalu ztrácím a navždy mizím.

Vždyť vím, jaká pýcha je zlou nemocí,
která člověka objímá navždy a vždy,
jak rudá krev na svých žilách,
kdy v pouta se vzdávám svých dnů.

Protože vím, vím, vím moc dobře,
co zde vězí, vysoko ve hvězdách,
kde nás nikdo nikdy nenávidí a nenáviděl,
visí sen o novém životě, který nikdo neprožijem…