Zamilovaní havrani

Kapičky vody vznáší se v prostoru,
podzimní mlhy dostanou podobu,
dva havrani snaží se k obloze nahoru
uniknout a čas si krátí chvílí hovoru.

O jedné havranici vedou řeč,
ten první: ptej se co jen chceš,
to je ta a ta z té věže kostela,
tu miloval jsem též ten druhý mu povídá!

Tu začnou oba vzpomínat,
že má ji ještě každý z nich rád,
pranice strhne se v mžiku hned,
klovají se perou jak oživot by jim šlo teď.

Nevadí jim, že jsou bratři z krve,
jejich hloupost jim dáchází teprve,
když padají k zemi oba mrtví,
že láska taková je. Láska vždy bolí!