Ovečky

Ležím tu na zádech.
Ležím si na louce.
Dívám se na nebe,
jak mraky plynou.
Běží se dokola,
jak Země se točí,
nemůžou ovlivnit
pohledy očí.
Pohledy těch,
jako jsou moje,
co koukjí na svět
a za jeho hranice
z nitra své duše.

Když není co dělat,
tužku si vezmou,
a pak ty oči
po papíře jedou.
Vytvoří obraz,
co v srdci jim zůstal.
Jak může být krásné
dívat se na mraky,
ovečky bílé,
co neřeší čas,
občas si zmizí,
utichne hlas.
Půjdeme spát
a zase ráno
počkají nad námi
na další oči,
co se jen tak
k obloze stočí.