Ofélie

Na modré hladině plul lekním rudý,
vlnky si tam s ním pohrávaly,
krásný jako žádný druhý,
odlesky mu dodávaly.

Avšak lekním náhle zbledl
dost bylo rudé na květech.
Vítr jeho lístky zvedl
to už mu asi došel dech.

Už více nekvete
jezera rudý skvost,
až kořeny své zaplete
do hnědých rákos.
Ty půjdou leknínu za průvod
až ke hrobu ho dovedou,
však co měl lekním za důvod
skončit život pod vodou?

Bledé ruce se proudem rozpínají
lekním tak tvoří boží kříž.
Poslední slzy z očí vytékají,
není to lekním - tělo je to spíš.

A tak se hladina nad tělem zavírá
smutně naráží voda na kámen,
duše pomalu i s tělem usíná
jen vítr šeptá tiché amen.