strom

Když jej zasadili, byl nenápadný,
nikdy nikdo jej neviděl.
Malinký, nehezký, trochu chladný,
pozornost byla na příděl.

Snažil se ikdyž sám, prostě žít,
roztahoval kořeny.
A když jemné květy začal mít
pro zraky byly stvořeny.

Zařazen do největších světa krás,
byl šťasten, však občas si vzpomněl,
a v tu chvíli zanechal vrásky třas,
vždyť smuten on každou noc probděl.
Tenkrát nebyl jeden z nás.

Nyní vysvobozen ze samoty,
Užívá si snad.
V duši zůstal kousek prázdnoty,
Čeká jej pád.

Až zvadnou květy mládí,
Až zbudou větve holé jen,
Samota k sebelítosti svádí,
Štěstí a láska je pouhý sen.