Děti ulice

Děti ulice
Jsme děti ulice unavené kroky do nikam
toužíce po lásce,však každý jsme v té svojí vlčí kůži sám.
Vstáváme a zas upadáme
a stále se sami sebe ptáme
kam
kam
kam.

Ležíme na zemi, už jen vegetujem,
močíme pod sebe
špinavé boty si už ani nevyzujem.
Bolest svou po kapsách si nesem,
mlčíme a jen se hroznou zimou třesem.
Jak ještě dlouho,
jak dlouho
jak

Mžouráme očima opuchlýma skrz špinavé zdi baráků,
toužíme po slunci,přijetí,
po blikotavých světlech majáků.
Naděje, jak bludička vábivá,
se naší mysli stále, stále vyhýbá.
Konec
konec
kéž už přijde!

Jsme děti noci, sedíce na půlnoční mýtině,
sníme o teple domovů
o lásce
o praskajícím krbu, rodině.
Půlnoční andělé, zakleti v těsné košile z ostnatého drátu
voláme do noci, mámu, tátu.
Maminko! Mami! Tati! Kde jste?

Od severu přivál ostrý vítr novou vůni z hor,
jít za ním a nechat tu svou trýzeň,
beznaděj a bol.
Tak snad už po sté znovu oblékáme starou, potrhanou vestu.
A s nadějí vydáváme se na další dlouhou, dlouhou cestu.
Vstáváme a jdeme dál
dál
dál