přístavová z cest

černomodrá silueta žižkovský věže
zazvoní nad hlavou do ozvěn, do dozvuků
mých dalekých severů

-lehnout do trávy a spát.

pomalé svítání
mihne se jak stín letícího racka
a ani nevíš o něm

-kdyby po nás nezbyla jen jména...

jména, moře, trajektový intermezzo
vzpomínky, který kodaňský vítr
prohnal kolem
malý mořský víly

-takhle maličký!

svět
je tady tu, před tebou
skrytý v obzorech, v dešti co tě zmáčel na kost

-ne, já na pobláznění krásou už nehraju.

a poslední úsměv nechávej kolemjdoucím
jen tak pro zahřátí studených zármutků

-našich ledových srdcí...

příběhy,
který severský hvězdičky nedokázaly rozpálit...
.