MÁMENÍ VLČÍCH KŘÍDEL

Kanou slzy, Měsíc má záchvatů zmar zas,
mraků pár, kapek víc vykouzlím ti včas,
ztratíš svou tvář, v údolí vran smutek nepotopíš,
jak nejvíc si přát, jak dosáhnout výš,
už máš jen míň nebo méně než stín,
co nechce se k tobě znát, co má jen splín.

Lakomá a nevěrně tvá je ta doba bez večerů,
vztekle má je voda bez průzraku otvorů,
černobílá je už dávno moje chuť znetvořená,
a doušek slz, tobě je náruč lehce nabídnutá.
Obrazem tvým ti připomenu chvíli utahanou,
utahanou jako světelný paprsek co jde stranou.

Mámení vlčích křídel, mámení obojí má svou tvář,
rychle ke dnu, víc hledá už jen starý snář,
ztratíš můj klíč, ztratíš poslední slova ukrytý,
jak nejvíc chtít, když tyhle světy jsou spojený,
život plný neřestí bez zvěstí, co dávno vzal proud,
rychlý krok bez zábrany shrnul v mnoho hroud.

Lehce nevinná ta noc o dvou dobách,
už o třech dobách sama skýtá, sama vítá strach,
půjdem spát, až rána budou větrem opilá,
průvan zná, tiše postrkuje tudíž bude zlá.
Bezbarvá moje příchuť je dost už síly svá,
a tvoje srdce tluče, když se nikdo nedívá.