TAM KAM VÍTR POVANE

hořkost ctí ticho chodeb bez závětří,
tahle lehká kocovina tě příliš nešetří,
ticho se protáhlo listím morovým,
mořem a mračnem soudobým,
když hvězdy padají, zmizí z nebe,
napůl jen den, částečně z tebe.

svíčka kape na místa co nevidím,
život trochu chvátá, ale já nelením,
zavřu, řekneš-li i koňské spřežení,
všech třistatřicet cest a dávných zjištění.

hořkost těží život těžkou ceremonii,
s těží ležíš s nešvarem bez idejí,
ptáš-li se, na hvězdách tkví zbytečnost,
objeven nový svět, tvá nařknutá něžnost,
chladným stínem se protáhne satén,
napůl je noc, částečně po svém.

svíčka skomíravá větrem lehce plave,
život cynika krátce vzplane,
třistatřicet různých barev a plamenů,
jsou hvězdy přece plné kamenů.

hořkost – ta chuť se míchá se sladkou,
mračna zahalí tu lítost soudnou,
a usadí se ve vzpomínkách prach,
přece život sladce touží z něhož jde strach,
částečné zatmění slunce vytvoří noční duhu,
napůl i tebe, snad beze studu.

svíčka má mnoho poloh světla,
nelítá jen ten, kdo má křídla,
máš třistatřicet vteřin v naději žít,
život, přirovnal bych – tenká to jest nit.