Bloudění

Chytám se padajících hvězd
jako záchranného lana
na němž zhoupnu se
jednou takhle z rána
a poznám krásu cizích měst
kde tajemství nalezneš
v temných uličkách mé duše,
které tam zanechali dávní nájemníci.
tak vydávám se dál
ve tmě, jen držíc svíci
bloudím mezi načechranými obláčky
a padám vzhůru
mezi nestvůrnými chapadly
až do krvavé omáčky
kam ostré střepy napadly
když rozbilo se zrcadlo
ve kterém můj člun ztroskotal snáz
když mě to tenkrát napadlo
napsat ti stručný a jasný vzkaz
jehlou do mých očí:
Prosím, přijď si pro mě než umřu!