Mrtvá nevěsta

Ve stáří míru,
v naději víru,
jak najít sílu –
víra – meč zlomený,
člověk jím sražený,
smrtelně zraněný,
životem znavený,
stále opuštěný,
dokáže odpustit?

I.
Zelený palouček ve stínu lesa,
slunce, co za hory pomalu klesá,
kde krčí se studánka opuštěná,
potůčkem teče z ní voda studená.

Navečer stromy se žalem rozpláčou,
slzy, co dopadnou do studánky,
každá se promění v perlu skleněnou,
perlu, patřící do pohádky.

Slavíček přilétá, písničku zpívá,
písničku přesmutnou, o lidském neštěstí,
prokletá láska, co smrtí ovívá,
nikdy nic dobrého nevěstí…

II.
Krásná Emma má mít dnes svatbu,
milý její se ke sňatku chystá,
Emma už shání si družbu,
na šatech kytička prostá.

Tu její milý přichází:
„Nemohu si tě vzít –
brání mi přitom mnozí,
mohl bych bohatý být…

Rút má veliké věno,
mohl bych šťastně s ní žít,
pochop to, prosím tě, Emmo,
nemohu tebe si vzít.“

Emma do lesa utíká,
srdce její je roztrženo,
a bolest ta její velká –
žít zdá se jí už marno.

Ve svých svatebních šatech,
u lesa hroutí se žalem,
tvář svoji sklání na mech,
jediná slza padá na zem.

Mrtvá Emma též padá k zemi,
slza se v studnu proměnila,
ukryla v sobě tělo Emmy,
na bolest navždy zapomněla.

Studánka láká pohledem,
voda otrávená jedem,
popel, co vítr přinese,
prázdno, jež na tě směje se,
a z kvítí slunce nesvítí,
jen mrtvá nevěsta.

III.
Již dlouhých pět let uplynulo,
co Rút se šťastně provdala,
na Emmu se již zapomnělo,
kvítka z hrobu už povadla.

Dvě krásné děti smutek hojí,
dceruška Rút a Ivánek,
velice šťastné se zdají,
není na Emmu vzpomínek.

Emma jen obrací se v hrobě,
jedinou myšlenku má,
nedopřát nikdy klidu tobě,
byls‘ láska moje jediná.

A nikdo nemá ani zdání,
že kuje se tu pomsta,
k neštěstí že se sklání,
odplatu Emma chystá…

Děti pak v les se vydají,
studánka čistá je láká,
studené vody se napijí,
žízeň je přepadla velká.

Tu obě padnou mrtvé na zem,
jed studánky je zabil –
„Můj život konečně je pomstěn!“
– však duši zločin zahubil.

IV.
Láska co rázem vykvete,
zesláblá srdce poplete,
a nenávist co z hrobu čiší,
zničí jedině tvoji duši.

Umírej smířen se světem,
zanech jej živoucím lidem,
štěstí víc než ty měli,
a i když na tě zapomněli,
ty vzpomeň na ně v dobrém,
až budeš mluvit s Pánem…

Ve věčném míru,
v naději víru,
láska, co umírá,
dveře už zavírá,
mé srdce zlomené,
to štěstí nádherné,
pročs‘ na mě zapomněl,
pročs‘ mě nemiloval?