Óda na NY

Jak cerná pampeliska
své údy k nebi zdvíhás, marne.
Tam, kam derou se tvé drápy
slunce nesvítí.
Mezi prsty más mour spechu a nevsímavosti,
na koneccích drapomraku nehty nalakované neóny.
A namísto otisku? Okna, jez slepe cucí do zdí.

V cernych hlavách myslenky cerné
napíchnuté na pampeliscí ostny,
vrhají stín na tváre lidské haveti,
která nemuze své barvy nikdy smyt.

Pod stvoly pampelisky v lutu
bubnuji podzemní koleje,
do rytmu ratara
tancují krysy svuj sedivy tanec,
po hostine s hlavním chodem rat-icidu.

Tam dole, v mnohavagónovych cervech
s kabáty grafiti
a s pupky precpanymi lidskymi mravenci,
tam svetlá je pestí na oko,
tam truní barva netopyrí.

Skrz zelezná vrata, postrcena zeleznymi tycemi
co placají mne po zadku,
po schodech mytych plivanci
utíkám vzhuru,
kde jako v lysine cernych pampeliscích vlásku
nacházim oázu v betonové pousti: Central Park!

V nem zdobís si dreadlocks magnoliemi, sakurami
ruzemi a zlatym destem, a náhle jsi, v mych ocích,
jedinecny cerny sperk na satu zemekoule,
nenapodobitelny Manhattane!