Štěstí Absolut

Věcí,
které nechci,
je pořád víc,
než věcí,
které nesmím.
A tak si vzpomínám
na absolutní štěstí,
které znělo
v dešti po stu letech.

Pocit,
že konečně chápu,
mě zmátl
víc, než Rubikova kostka,
se kterou v ruce
zamával mi stařec.
Pak nastavil tvář
oštěpům deště.

Smích,
který spláchl špínu,
pramen,
co vytryskl z písku.
Štěstí na prapor svážou
děti, co křičí,
pak přijde večer
a vítr bude vonět.