AŽ ROZKVETOU JABLONĚ

Slunce jako třpyt, šeptá a hladí,
svým paprskem struny duhy ladí,
padá-li kapka, jako by kámen padal,
padá-li sluneční vánek, naráží do skal.

Víno červení září do mých dlaní,
červeň na mracích – něco potichu tají,
tu a tady, jak skomírá na schodech,
život oplévá v žilách i v mých snech.

Má pýcha náhle vše mi vrací,
vrací těžkopádný chod i bolest hnací,
co žene se jako mrak – ten černý stín,
co hrne napěněnou mlhu do výšin.

Zatajen dech, srdce mi prudce buší,
bude kout víc a víc dokud mě nepřehluší,
jako by potichu – nádech vzduchoprázdna,
v plastickou duši, co odražena od samotného dna.

List hoden větru – tak říkajíc, uniká,
a ohňů pán tmou se zalyká,
padá-li nebe k zemi, padá po špičkách,
padá-li rosa, brouzdá po hvězdách.

Měsíc jako pírko, lehký noční vír,
tmu postrkuje, neníliž kavalír?
Mám nebe nad hlavou a pod nohama zem,
zase budeš řvát, zase chce tvá duše ven.

Řeka barvami hýří, bije do mých očí,
bílá a černá nerozeznána je, kolem sebe se otočí,
zatracen plamen, žhaven a dá se v něm číst,
žhaven listovým z koruny nezbude ani list,

Jen můj hlas zval, tanec a on sám,
udává tempo a kdo točí se k postavám,
ty hrozné tváře – zohyzděné časem unavené,
smrti dočkali – tváře poddané.

Sluhové oddáni, pryč! však konce dočkali,
ráje ti hlupáci zatratili, ho neznali,
mrtvých tanec, jako by ani nezačal,
však ticho hrozivě znělo v něčí žal.

Šeď rozprostřena na vlnách nebe,
tam kde končí řev černých i část tebe,
padá-li duše, stoupá jako dusno nad pouští,
kdo chce svůj hlas znát, se nikam nepouští.

Oči mé, oči spoutané tma zavírá,
postava na mne svůj pohled upírá,
zatajen dech, navždy zastaven jako tón,
co náhle rozezněl se a ztichl zvon.

Jak hejno příběhů – znáš mnoho vin,
život se smíří, ale člověk za špatný čin?
A teď jen postavy mrtvě závidí,
oči těch bláznů, ty oči, věř že smrt vidí.

Slunce svůj třpyt chrání, právem zapadá,
jako květ, co nocí lehce uvadá,
nechtěně vzdát – to mu přece nesluší,
v dáli vítá černo, dostane se mlha po růži.

Strategie poddaných, tance kol nekonečných,
už nejeden zařval do jámy lvové bez vysněných,
slov, jenž řídily sny, které prachem jsou,
jak znova, slyšíte, jaké tóny smrti vyhrajou?

Jen dny se zadají šedým odleskem noci,
sluhové nezáviděníhodné světlo, oddání moci,
jako dílo malíře, než slunce otevře oči,
dnes noc končí na talíři.

Jen chlad zahalí to rozdupané kvítí,
vlci těch -, připraveny jsou k vytí,
nic jim nebrání, nohy se nechají nést,
však pro něj jsou krutý trest.

Směšná to myšlenka, ale jazyk hloupě povídá,
sluhové nestydatě mlčí – čekají co se ti zdá,
jen sluhové stojící na druhé straně se to nedoví,
co mraky při západu slunce odpoví.

Hřejivá vášeň, to hřejivé mračno domnělých myšlenek,
moře vzácných slz, co vyplavou navenek,
a jen ptáci létají tak nízko než dotknou se k obloze,
ty stromy lámou si listy, aby nebyly v zemi stroze.

Než stromy dosáhnou výšin ztratí strach,
a světlo noci rozvíří hvězdný prach,
rej na tvé svědomí, skutky nešetří,
cesty hluboko, přímo do bezvětří.

Když rozkvetou jabloně, jabloň bez jablek,
otevře se náruč tvá, prázdno mnoha řek,
strach sbíráš zvlášť, dokud nenarazíš na nový svět,
vysloveny slova, jenž poskládány jsou v mnoho vět.

Co květ, zalije mrak vodou, černý je,
vítr lehkým vánkem poddané podbarvuje,
padá-li kapka, květ unyle šediví,
padá-li slunce, zlatou nití nebe zašijí.

Po provazcích třpytu, po čtyřech přáních,
po barvách pestrých, padá sníh,
a rázem jako by růže nebyla jen bílá,
co poddaní viděli, v jejich hrůzy zbylá.