Deštivý pláč

Ten den, kdy pršelo...
V tom dni se stromy sklonily pod váhou vody
vše vlhkostí spalo a leželo,
kde říčka si udělala niagáry, tam kde bývaly schody.

V ten den, kdy se ulice přeměnila v zrcadlo,
kde domy byly vidět nahoru, ale i dolů v zrcadlu.
Na cestě, kde teď mřenky místo holubů a vrabců, hledaly
něco k jídlu.

V ten den, kdy pršelo.
O jak nešťastný den k narozeninám. k prvním...
Jak, jak moc se rodičům zzželelo.

Když děvčátko,
které dnes jméno mělo dostati
Zuzanka, Míša nebo malá Hanka...
to děvčátko, které mělo dnes donést čápátko.

Ach bolest, bolest jest,
když místo dětského pláče
slyšet jen déšť, kapky za římsou a promoklé malé ptáče.
Ach, kolik kolik je smutných hvězd?

Když děvčátko, ta malá holčička
neotevřela
neprobudila se na svět, neotevřela očička.
Ach, jen v dálce houkání modrého sýčka.

Plakali, hluboce plakali malí chlapci modroocí.
Plakala matka, plakali chlapci, plakal i potok.
Vše se proměnilo v slazavý vody tok.

Slza pláče, slaza hořkosti,
slzy nebes, co padaly na všechny zdi.

Plakali, plakali
dva chlapci, a do pláče jím zpívali vrabci.

Plakali, hořce plakali
že není pěkné počasí,
že vova jen valí a valí.
Plakali chlapci malí,
že počasí jím radovánky kalí.
Plakali, plakali rodiče,
že nikdy nemohou koupit malé Zuzance míče.

Ten den, kdy pršelo
ten den,
kdy se želelo.