Óda pro bojovníka

Tak prázdnota tě pohltí
pár minut po tom jak byls šťastnej,
pak jak to ranní ptáče přeletíš,
někde v hlouby uvidíš
svůj křik hlasnej.

Ta nicota ta prázdnota,
ten vír myšlenek a bolest,
ta bezmocnost a najivní naděje,
dnes není žádná náhoda,
a život není legenda či pověst,
ani nevíš jak se naděješ,
a tvůj svět zasáhne další pěst,
nikoli válka nikoli smrt tvé duše,
a až opět vstaneš,
uslyšíš volání,
a jarního vánku se nadechneš,
a pochopíš jak krásné je stonání,
cestu již přeřežeš,
nikoli zastavíš její spád,
snad volals na ní,
sem tvůj život sem tvůj hrad,
jakmile bys sklouzl spad,
s nekonečnou bázní,
navěky klaněl by ses snad,
už jen mramorové zdi,
či mříží cele své,
teď konečně svítí,
světlo tvé,
jak vždy sis přál,
pod palácem hvězd,
na věky svoje štěstí i žal,
v síni tvých otců,
a tys poslední prapor v ruce vzal,
na věky věkoucí,
své cti a poctě svých bratrů,
na píšťalu jsi hrál.