Vítr ve vlasech

V plavých vlasech vítr střádal
zlato slunečného dne,
do očí však tajně vkrádal
smutek z odpovězeného ne

mladíkovi, jenž tu seděl
plačíc, nevyslyšený,
k vzdušným zámkům smutně hleděl
k půvabům mladé ženy,

dívky s vlasy zlatavými,
očima jak sama noc,
jíž nabízel víc než stíny,
lásku, její svatou moc.

Však co zbylo mu z té touhy,
když nebyla vyslyšena?
Na obloze oblak šmouhy,
žádné zámky, žádná žena,

již by milovati mohl,
nazývati něžnou kráskou.
Není, kdo by mu pomohl?
Vítr zpívá s plavovláskou.