Marně

Marně si vybavuji tvou tvář,
tvé slovo poslední,
proč nás vlatně odmítáš,
vždyť už je to tolik dní?
Den podni počítám,
hodinu od hodiny,
tohle já nedávám,
vždyť si kus rodiny.
Odešla jsi bez rozloučení,
a nechala jsi tu nás,
tohle je jak umučení,
a ne hloupí špás.
A najednou je ticho,
není slyšet tvůj hlas,
jak když mi rozpáraj břicho,
nezbyl mi po Tobě ani vlas.
Jsi někde daleko,
pryč od všeho,
jsem z toho na měkko,
ze života našeho.
Ani nevíš jak se mám,
nezajímá tě nic
ja jak blbec pořád se ptám
zda bys chtěla víc.
Jenže mlčíš a noci jsou dlouhé,
a ja stále věřím
na sny pouhé.