Věštila smrt

Ten člověk…přímo nadčasový
svými názory a skutky
plíží se nehostinnou krajinou
jako partyzán namaskován do zelena po boku s červeným
partnerem
a oba vytváří barevnou symfonii
ladící uchu jak pěst na oko
Neohlížejíc se do samoty kolem
která je zahalila do černého hávu
svázala kazajkou a oni s nadějí
že příští vteřinu, minutu, hodinu, den
je ze svých spárů pustí a oni se budou zase moci nadechnout…
bez vzduchu nevydrží člověk příliš dlouho…ani nadčasový
Píší dějiny ale ten děj se zdá být tak trochu bez konce
konec není ani v nedohlednu
a zdá se zbytečné dělat cokoli, říkat cokoli, pískat, skákat kamsi do výšky
protože pak člověk stejně spadne dolů a samota ho svými pařáty stáhne zpět
Do celého závoje ticha se rozehřmí cinkot kovů čtyř zbraní
která tak tíží partyzánova záda
odložit je… zahodit…zapomenout…ale pocit bezpečí vítězí
v té tmě by zvítězil u kohokoli, vždycky, jistojistě
nepřiznává si svou zbabělost
možná by to byla spíše hloupost zahodit svou poslední šanci
A když noc přestala bránit světlu a zalezla do svého úkrytu
jakoby všechno vymalovali pastelkami
strach, bázeň, pesimismus předchozích dní se rozplynuli v paprscích společně s nocí
najednou měli oba chuť jak dva malí uličníci se vykoupat v těch paprscích a smít ze sebe
pachuť tmy
Nová naděje na konec, na to že setřesou pařáty samoty
pěkný kus cesty před nimi
poslední nádech…zlověstné svištění kulky ranním vlhkým vzduchem…

…věštila smrt…