Mozaika

/


kolikero dnů plynoucích hladinou
pod zapadajícím sluncem, kde pláně citů nehynou
tak tiše, jako tance lesních víl z náručí
nevratných srdceryvných chvil
ve hvězdných obručích

ze střepů poházených sněhová představení
horoucí tváře v nekonečném snění
o bezradném temnu s květoucím úsměvem
roztáté dlaně s vepsanou minulostí
zmiznuté v prachových cestách nesoudnosti

iluze na dně propastí marnosti
míjí se naděje s mrzutou nutností
spočinout v sítích nad křídly vesmírných ctností
a jen tak
bloudit časem z minulosti do přítomnosti
a sešívat měsíčním svitem bloudící ledy
umět chybovat jedenkrát a naposledy
spatřít pravý pohled závěsů z hedvábných nití
jež dávají směr nedokonalému žití při západu
i východu slunce

co za rozlámané srdce chytí
i když není sebemenší důvod k bytí

.......

na nebi šmouhy od tuší malíře
pár vzkazů nečtených
z obrazů osudu
a slepý kruh poznání
v nekončícím pokání

z mozaiky stejnostejných příběhů.......