...

Toulám se posvátnou alejí,
tou po níž už jsem dřív chodila.
Našlapuji zlehka,
protože se bojím,
že bych se vzbudila.

Mlha mě nemrazí,
ani si mě nevšímá.
Vítr ji provází
a slunce se odráží
ve sklence od vína.

Jdu bosa bez šatů,
jako Eva v ráji.
Šlapu do neznáma,
ale matně tuším,
že skočím v tom březovém háji.

Na louce z kopretin,
obleču se do bílých kvítků.
Jak víla z pohádky,
avšak s nadějí
a ne v zajetí zlých skřítků.

Přejdu ten most,
vedoucí přes řeku.
Zmrzlá až na kost
se opět a znovu
sama samotná vracím do pravěku.

Začátek bez konce
a chození v kruhu.
Mám poslední naději,
půjdu dál,
až tam kde uvidím duhu.