MILÁ CHARLOTTO . . .

.

Milá Charlotto!

.

Já nevděčný kamarád hledal sílu zavolat . . .
Nebo napsat alespoň pár řádků,
ale pak zbaběle jsem se ukryl
a snažil se ani nedýchat,
abych byl neslyšen a neviděn,
abych sám sebou umlčen splynul s vesmírem
co mikročástice nějakého celku
o kterém je vědomo pouze to,
že před chvílí tu byla a současně byla i jinde
a zoufale potřebovala nahlédnout na svět a na život
i odtamtud z té druhé strany,
ale nějak se jí to nepovedlo

A tak se znovu poddávam osudu
a hraju si s ním onu nevyzpytatelnou hru svého života.

Když jsem včera ráno projížděl Prahou
a potom okolo Bílé hory
nahlížel jsem z vozu a přemýšlel,
které z těch vzdálených oken asi patří Tobě.

A když jsem pak cestoval nudnou dálnicí napříč Německem
rezonovala ve mně ještě dlouho záhada obrazu,
který mi v paměti tak hluboko utkvěl.
A když jsem přejížděl přes Rýn
a nadechl se konečně onoho francouzského ezotericna,
bylo mi skoro tak, jak jsem si to přál . . .
když jsem chtěl na svět a na život
pohlédnout z oné druhé strany.

Azur oblohy co němá výčitka se hali do oblaku
v marné snaze odvrátit pozornost sebe samotného . . .
. . . na sebe samotného . . .
a přenést ji na veškerenstvo
i do těch až nejtajemnějších koutů vesmíru
a tam se s ním spojit a dát mu na vědomí,
že se hlásím ke všemu s čím jsem neoddělitelně spjat,
byť byla má pupeční šňůra už dávno přerušena
a v marné snaze toto spojení znovu obnovit
vrhal jsem se do nejnesmyslnějších počinů,
byť jsem o jejich marnosti věděl
. . . už od samotného počátku, . . .
leč stále jsem věřil v nějaký zázrak, či kouzlo,
které mi dopomůže realizovat můj bláhový záměr.

A tak na lavičce u Rýna kouzlím si představy,
jaké by to bylo kdybys tak z ničehož nic
usedla vedle mne,
. . . vzala mě za ruku . . .
s láskyplným a tajemným úsměvem
šeptem by se nesla Tvá slova k tekoucímu vodstvu:
- To nic, miláčku, to všechno byl pouze
jen a jen jeden dlouhý a malicherný sen . . . -

Když já - můj Bože - tak velice rád sním . . .
šeptám do říčního ticha . . . slyšíš . . . ? . . . . . . slyšíš mě . . .? . . .
Je mi samotnému bolestně smutno
a v tom podvečerním tichu
snažím se zachytit alespoň popěvky,
jimiž se svolávají ptáci před nadcházející nocí
a já jim obyčejně a lidsky závidím . . .
. . . tiše svěřuji se Rýnu . . .

.