Někde uvnitř...

Troufalost žít,
odvaha snít.
Ve složitosti všeho a neskutečného,
v obavách z běžných dnů.

Schovávat se před stíny
minulých dnů…
V otázkách bez významu,
hledáme odpověď.

Myslíme si,
že jsme na správné cestě,
Než za zatáčkou
nalezneme Nic…

Proč láska a nenávist
je nejsilnější cit.
Cit co sžírá nám naše srdce,
duše žene do pekel.

Jsem kladný hrdina v pohádkách
a zároveň krvácející pesimista.
Pohádky lžou
a realita je tvrdá…

Tak proč odcházíme v bolestech,
ve strachu z dnešních dnů.
Proč se ztrácíme a
stále nacházíme?

Dokáže tu roztržitost světa někdo chápat?…

Spím či bdím,
sen anebo realita.
To člověk chtěl až moc,
že padá stále níž?…

Ta bezmoc je sžíravá,
dívat se na umírající lidi.
Ta bolest,
když vás někdo opouští.

Svět není spravedlivý
a nikdy nebude,
Protože přeje jen těm úžasným.
Ne, těm co skrývají se v koutě.

Jsem vyvolený pesimista,
co na kolena se dostal.
Co krvácí na duši a v srdci.
Nikdo následovat mě nemusí…

Mám toho dost,
příliš mnoho věcí.
Kolik toho obyčejné lidské tělo dokáže unésti?

Trpící duch,
bdělý ďábel,
který hlásá osvobození…
Je možná víc než Bůh…
Který mi do života dává samé okovy…

Bolest nesnesitelně dlouhých dní,
tak zbavte mě někdo utrpení…

Zničte mě někdo dřív,
než dokážu to sama.
Protože touha žít uhasíná,
pomalu usíná…

Vysvobození z běžných dní,
je pro mě cesta pryč.
Utéct a už se nevrátit…