Chodba

Zapředené chodby stříbřím z pavučin
do stěn vykřičená slova
pošlapaná křídla andělů bez vdechlé duše
mozaiky v zamlžených oknech dechem
ruku v ruce cestami měkkým mechem
a na nebi rozfoukané bezúsměvné tváře
když v slzavých zástěnách
kreslí oči po výkresech bez měsíční záře
jen podzimní listí přikrývá tu touhu
pod opadanými stromy bez květů
sklíčené cesty škrtícím pohledem
s nekonečným dohledem do temných koutů
kde roztříštěné obrazy nikdy nevzlétnou
v rozevlátém šatu z krajkových citů
jež pluje ranní mlhou jen s těžkou myslí
že v popadaných knihách nezbarví duha cesty
kterými se má dát vést naděje mezi městy
zapomněných žití
jež zapletlo do svých sítí protkané osudy
když opouští smysl dění noc hraje na dudy
a slunce uhasíná
tak jako svíce v srdci duší zkamenělou
loučí se sny z mocí hrdostí opomnělou
tak tiše ve stopách v koutě se spalují
když na konci chodby do očí malují
nečtené šifry a ďábelskou tvář

a pod každým pohledem
uvadne snář

lepších zítřků...