Loutka

Dusím se ač okno je dokořán,
v duši mi třepetá hejno vran.
Z temnoty po mě ruce chňapají,
strážní psy před branou sípají.

Kol mého krku v smyčku utahuje se drát,
Smrtka semnou chce dnes v kostky hrát.
V jediné slze je obsažen celý svět.
Dlaň má pomačkala ten rudý květ.

Bezzvučně křičím do ticha:
„Tato věc se mě přec netýká!“
Opakuji si ty pánova slova,
dokola zas a znova.

„Učinil jsem tě mým mečem,
schoval jsem tě do skrytu mé ruky.
Učinil jsem tě mým šípem,
nyní budeš strážit moje pluky.“

Slova má upadnou dnes v zapomnění,
Tělo moje zetlí z nenadání.
Stejně tak i těla mých soků,
ALE MOJE ČINY BUDOU ŽÍT TISÍC ROKŮ!

ZAVELTE ÚTOK!