Ach jo! Už nepíšu!

Ach jo! Už nepíšu!
Najednou se vytratilo to kouzlo.
Čekání na okamžik je stále delší a delší.
Snad to zavinila únava materiálu,
snad se nade mnou temné síly spikly.
Přikláním se k druhé variantě!
Už se nekoupu v teplé lázni dobra.
Bojuji se zlem a mrznu za slunečního dne.
Cítím stojatost prostředí, ve kterém žiju.
Musím se dostat ke kořenům, pak opět začnu dýchat.
Chci radostí naplnit sebe, abych se k sobě
mohla vrátit a začala svobodně žít.
Je to ta nejtěžší věc, kterou prožívám.
Vyčerpané energie už bylo dost,
potřebuji cítit nové jemné vibrace.
To vše je v mé moci. Použít svůj zrak,
objevit to, co mám denně na očích, ale přesto nevidím.
V mém životě se hodně změní, ale musím
začít pro to něco dělat a ne jenom o tom psát.

Ta síla je ve mně samé, jen já ji nemohu probudit.
Proto tak těžce dýchám, trápím sebe i druhé.
Horečnatě vyhazuji staré hadry, nepotřebné krámy,
nános, který ze sebe musím smýt.
Jen tak udělám čistku v sobě.
Pak dostanu vše, po čem toužím.
Spokojenost, lásku a klid.
Musím vědět, že to vše má smysl,
je třeba po novu jít a poučit se
ze starých chyb..