Panáček

Přichází pan Slunce,
táhnoucí se jak po celonočním flámu,
ušklíbne se, třeští mu hlava,
na které si jemně hladí ránu
a on, panáček,
opřený o zeď, o chladnou zeď,
zahřívá ji svým velkým vroucím srdcem
a dosud ještě v šeru rána lampa svítící,
pohladí jeho tvář
svým dnes posledním paprskem.

Kolem něj se míhají tváře,
po stovkách a po tisících,
každá s jiným výrazem
a panáček se táže,
jestlipak mu to počítání za to stojí.
Každá z těch tváří má
svůj unavený pohled,
svůj svět,
svůj život,
svoje bolesti
a radosti,
to vše panáček cítí a zapisuje
na bílý voňavý papír,
čárku po čárce.

Slunce už je vysoko na obloze,
krvácí na čerstvě posekaný trávník
a panáček začíná chápat,
že ty všechny životy
proplouvající kolem,
nikdy nespočítá.