Joint intermezzo

Něco vrzne a jsem tu,
najednou ztrácím pojem o ... o čem vlastně?
jsem mimo, nepřítomen.

Co jsem to vůbec chtěl,
jakej zas mikrofon,
a co se ti zdá,
jak dokola,
a kde to jsem.

Tlemim se jak debil,
na co mám počkat,
minuta za minutou ... a jdu se proletět,
proletět vnitřím světem blažené harmonie,
proto odcházím,
neodcházím, přímo se řítím.

Příště magneťák ty kreténe,
na předchozí řádku jsem napsal ... už nevím co.
nemůžu to přečíst a tak se to ztratilo.

Ten magneťák,
to je teda sranda,
hrál jsem nějakou vyrtuální skladbu,
jen tak do ničeho,
do prostoru.

A zas nic,
fázový posun,
to je dřív než ono a ono zas než to,
to než ono, ono zas než to.

Proč sem pletu výrokovou logiku a ten magneťák,
jen to neztratit,
historka s mravním ponaučením.

Každý si jede po svém,
setkáváme se na totožných bodech různých realit,
kdo koho budí,
různé reality se prolínají,
spojit je dohromydy na přeskáčku,
co z toho vznikne,
amatérský způsob psychologie.

Všechno souvisí se vším,
psychoanalíza,
snažíš se psát o všem, nestíháš však nic,
točí se to s tebou stále dokola!

Všechno souvisí se vším,
střed vesmíru jsi ty,
středobod svého vesmíru,
v této své objektivně fiktivní realitě,
setkávající a prolínající se s odlišnou realitou.

City -> citový výlev, výplach,
výplach mozku,
vybíráme si svůj program,
a ten si vybírá nás,
podle toho co čteš, tak myslíš,
děje se prolínají,
děje se to a pak zas ono.
(2001)