Slzami postříbřená obloha

Nic krásnějšího nad oblaka v světě není,
snad jenom bělost líček jejích,
a nádheru oblohy převýší,
snad jenom její utrpení.

Její oči krásné, šedé,
jako ostří nepřítele,
probodne ti hruď,
tak její pohled rozhýbe ti žluč.

Její srdce, za ňadry uvězněné,
chtěl bych tak rád vyrvat ven,
ale šeptá jinému do ucha svůj sten,
a mě zůstává tak stále uzamčené.

Jednou neudržím se, to vím,
a zabiju ji, uškrtím,
láskou k ní, však slzu uroním,
a ta ulpí v chladném nitru jejím.