Modrá růže

Nad propastí s modrou růží,
zamyšleně dolů hledí,
na dno pohlédne však stěží,
temná tůň se do tmy halí.

Zapomenout na minulost,
by si nyní nejvíc přála,
v kostech cítí jen strnulost,
pochybnost jí mysl zmáhá.

Pochybnosti nad životem,
který kdysi, dávno žila,
noci,kdy jezdila stopem,
raději už zapomněla.

V chladných prstech cítí zimu,
v duši zmatek a proměnu,
proměnu co všechno vzala,
do hádanek zavázala.

Tápe nad svou minulostí,
nad tím kýmpak dříve byla,
život je touto propastí,
do které už dřív hleděla.

Rudé šaty a pár květů,
zdobí ji a také píchá,
jako zlo,co z jiných světů,
mučí ji a nepospíchá.

Vzpomíná si na ten den,
kdy ho prvně políbila,
chce aby to byl jen sen.
Který kdysi opustila.

Ostrý trn té růže zrádné,
do prstu se zakousl,
jako had jež syčí chladně,
do snů ji hned zanesl..

Do duše jí vnikl jed,
svázal ji a umlčel,
zapomenout chce hned teď,
na chvíle jež zamlčel.